Lidi pořád uvažují tímto způsobem. Přitom pravdou je, že chyby dělá každý! Jsou snad hloupí všichni? Je to přeci přirozené, chybama se učíme. Proč mají lidi pořád potřebu někoho hodnotit? Proč nestačí hodnotit činy nebo chování? Bylo by mezi lidmi míň nevraživosti a víc pochopení. To, že dítě nálepkujeme, nemusí nutně dopadnout tak, že se podle toho začne chovat nebo cítit, ale taky, že ho to vyburcuje dokázat, že to tak není. A dokazují nám to i nadále v dospělosti: tím, že označují jiné za hloupé. Jejich nitro se pořád brání: to né já, to oni jsou hloupí! Kdo stojí o to, aby ho druzí hodnotili? My se přeci sami známe nejlíp a zhodnotíme se sami. Ostatní nechť hodnotí naše činy a chování. Pokud uděláme něco dobře, je fajn, když to lidi ocení: tos udělal dobře. Pokud uděláme něco špatně, tak je na místě kritika: to nebylo správné. A třeba i: to bylo hloupé. Ale ne: ty jsi hloupý! To je přece veliký rozdíl. ""Ty jsi hloupý"" je přece tak definitivní, neznamená to, že byl člověk hloupý 5minut, je to napořád a to přece není pravda, jakkoli je to často. A to samé platí o ostatních přívlastcích: líný (každý z nás je někdy líný), šikovný (taky se nám někdy něco nezdaří)...Když jsem se bránila označení ""hloupá"", tak se mě tchýně udiveně ptala: ty neříkaš dětem, že jsou hloupé? Ne, prostě udělali něco špatně! Kdysi mi nálepkování (a jiná negativa naší tradiční výchovy) nepřipadalo divné, ale při výchově vlastních dětí jsem zjistila, že se chovám přesně tak, jak jsem to nesnášela. Vzpoměla jsem si na svoje dětství, jak mi to vadilo. Kdybych si to neuvědomila, tak to předávám dál. Každému vadí něco víc, něco míň, ale jinak obecně vadí lidem to stejné. Ale je sakra těžké používaní těch výchovných postupů, které jsem zažila, odstranit...zvláště když jsem ve stresu. Jsou hodně hluboko...
A vůbec, proč bych dělala lidem, natož vlastním dětem, něco, co jim vadí. I když mě to třeba nevadilo, ale sama nesnáším, když mně někdo do něčeho nutí. Každý jsme prece jiný, každý ať se rozhodne sám. A děti nejsou lidi? Proč se děti nutí učit způsobem uvedeným v článku? To je nejlepší cesta, jak to některým znechutit na celý život (vidím to na svém otci: nevychodil ani základku, ale je šikovný a podniká, horší je, že hodně ubližuje nejbližším lidem, protože nemá rád sám sebe! celé dětství mu bylo vtloukáno do hlavy, jak je hloupý, zlý...až se jím stal). Přitom se tímto negativním přístupem propásne příležitost rozvíjet v dítěti to, co mu jde víc a co ho baví nejvíc. Plus má třeba komplexy na celý život. Každý přece nemúže být ve všem nejlepší, někdo má hlavu na matiku, někdo je zručný, někto je tělesně zdatný. Nemůže být přece každý ředitel banky. Kdo bude ošetřovat lidi, šít, čistit komíny a pěstovat obilí? To jsou přeci všechno užitečné profese a mnoho z těch, kteří je dělají byli ve škole označováni za hloupé děti. Proč jako? Je jasné, že vzdělání je důležité už kvůli tomu, aby měli lidi vlastní názor, aby nebyli tak snadno manipulativní. Nebo i skladník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originálu. Ale je lepší motivovat pozitivně, než negativně.
Taky jsem si všimla u starší generace, že nerada přiznáva vlastní chyby (o to víc upozorňuje na chyby jiných). Jakoby jim v hlavě probíhalo toto: já jsem chybu neudělal, protože přeci chyby dělají jen hloupí a to já nejsem! Chápu, že se na vlastních chybách poučili a chtějí nás před nimi ochránit, ale proč tak blbým zpúsobem? Proč nadávkami (třeba hloupý), znevažováním, křikem. Dítě přece víc slyší na úpřimnost (např: taky jsem to dělala a dopadlo to tak a tak) a pochopení (např.vím, že tě to baví, ale má to svá rizika...), než na poučování (udělej to, nedělej to, děláš chybu, jsi blbý nebo co...).
Předchozí