Zní to hrozně, ale jsem ráda, že v tom nejsem sama. Cvičila jsem s dcerou cca 5 týdnů zhruba od 3,5 měsíců věku a bylo to, jako by mi nám vyměnil dítě. Z veselého a smějícího se miminka byla najednou mrzutá holčička, cvičení proplakala, zbytek dne prospala, jak byla z cvičení unavená, takže ani neměla čas poznávat nové věci a učit se cokoliv. Po přidání cviku na bříšku (lezení) začaly hysterické záchvaty. Poté jsem si na rehabce vydupala pauzu ve cvičení, která trvá doposud. Bohužel jsem z naší rehab. doktorky tak vystresovaná, že dceru jen pozoruju, jestli dělá pohyby dobře nebo špatně a mateřství si moc neužívám, protože se obávám, že ji zase budu muset mučit. Závidím kamarádkám v zahraničí, kde se na tyhle věci kašle a děti to přežijí. A nenašla jsem výzkum, že by na západě Evropy lidé trpěli více vadami držení těla a jinými potížemi, kterými nás tady kdekdo straší. Věřím v úspěchy Vojtovy metody u postižených dětí a v nápravu některých vad, ale u našeho dítěte se mi neosvědčila a to jsem ke cvičení přistupovala klidně, optimisticky a s tím, že dceři pomáhám. Až do vypuknutí hysterických záchvatů jsem byla ochotna přežít její pláč i to, že zbytek dne je protivná a unavená nebo spí jako špalek. Teď se jen bojím další kontroly..
Předchozí