Přidat názor k článku Smím pracovat, dítě moje?

článek opět vybral pár extrémů, aby bylo o čem diskutovat. Jde ale hlavně o to, jak si to zařídí matka. Pracující matka, která si najde 3 hodiny času, aby se mohla intenzivně dítěti věnovat je určitě lepší než matka, která byť je s dítětem stále, s ním vlastně není.

Dalším extrémem jsou děti, které nedovolí matce, aby se vzdálila z místnosti, byť jen na WC, v lepším případě matka stráví rodičovskou dovolenou nošením dítěte na rukou (i takové znám).

Dítě se musí naučit zabavit samo, jde s tím začít už u miminka, já jsem to dělala tak, že jsem si s ním 15 minut hrála a pak jsem šla 15 minut něco dělat. Jakmile začal lozit, objevoval si svět sám, ale občas mě přišel "zkontrolovat".

Myslím si ale, že pokud jsem se rozhodla mít dítě, měla bych si pro něj připravit podmínky a být připravena na to, že s ním prostě ty 3 roky budu. Jedna věc je sem tam jít na brigádu nebo něco málo po večerech dělat, druhá věc je dát půlroční dítě někam na hlídání a jít pryč. Chápu lékařky, farmaceutky, právničky. Tam se těžko vysazuje a nasazuje do pracovního procesu.

Netvrdím, že se matka má z dítěte zbláznit a absolutně rezignovat na své já. Ale práce neuteče, ale dítko vyroste. Máme je vlastně jenom půjčené, na pár let. Ve 3 jdou do školky, to už si je vyzvedáváme ve 4 hodiny a v 7 jdou spát.... Ve škole to samé, pak už budou mít své kamarády, se kterými budou chtít trávit svůj čas... a po 15ti letech už si chtějí žít svůj život a na rodiče prdí. V lepším případě odjedou studovat do jiného města, tam si najdou práci a už je nemáme..... a teď je prostor na to studovat, cestovat, pracovat..... jenom to pomazlení s dětmi už nám nikdo nevrátí!