Přidat odpověď

tak téhle diskuse se mileráda zúčastním, protože mě asi brzy jebně. Vždycky si říkám, že moje dcera je vzpurná a neposlouchá, protože je velká osobnost. Velmi často se za sebe stydím, co ze mě kolikrát vypadne. Nikdy by mě nenapadlo, že dceru budu občas plácat přes zadek, to jsem si přísahala, že dělat nebudu a ejhle. Tuhle mi utekla před školkou a ještě se přitom smála, nereagovala a jedna jí na prdofonu přistála. Mrzelo mě to ještě týden. S manželem máme kolikrát pocit,že to dítě prostě nezvládáme, že nám přerůstá přes hlavu. Neustále nám demoluje celý byt, nejí, nespí, všude vyleze, rozpatlává jídlo po zdech. Na zákaz reaguje tím,že jde a udělá to. Odmlouvá, vzteká se, masí brášku. Paradoxně, když se rozhodnu, že ječení bylo dost a celý den se ovládám (i když mi škube ruka), tak se dcera chová mnohem líp. Zjistila jsem, že aby byla ochotná dodržovat hranice, musím jí toho taky hodně povolit. Že na řev si dítě zvykne a pak už normální řeč neslyší.