Kamarádka byla v situaci "děti se sbaleným batůžkem čekají na tatínka", přesto dlouhodobě vysvětlovala, že táta nemůže, nevyšlo mu to... děti opravdu na část věcí přišly samy, ale postupně. A dospívající syn nedávno říkal, že je rád, že jim nevykládala o tom, jaký táta opravdu je, že by jí to stejně nevěřil (táta býval jeho idol), že si i tak občas myslel, že za to může ona (naštěstí ho nenapadlo, že za to může on sám, tedy on=syn).
Myslím, že v případech, kdy táta na dítě "jenom" tak nějak kašle, maje "důležitější" náplň času - o alkoholikovi, který chodí hulákat pod okna školy nemluvím - je lepší nechat dítě dozrát k vlastnímu názoru, i když nám je dávno vše jasné.
Ale v takových situacích asi neexistují univerzálně správné postupy použitelné pro každé dítě v každé situaci.
Předchozí