Přidat názor k článku Mámo, táto, jezdíme ekologicky?

Tak jsem se inspirovala a naladila, že dnes vyzvednem syna ze školky pěšky, dcera stejně nespala a měli jsme skoro půl hodiny čas, a tak jsem ji vzala do nostítka. Po školce syn pravil, že chce jít do lesa a na písek. Tak jsme to vzali domů oklikou lesem. A on pořád, že chce jít na ten písek, tak jsem mu pozvolna vysvětlovala, že teď už bude zima a nebudeme moct chodit každý den na písek a být tam tak dlouho, protože bych zmrzla. Když jsme už opouštěli les, začal stávkovat a brečet, že už jdeme domů, že on domů nechce, že chce být venku dlouho a že chce na ten písek . Neuspokojilo ho mé vysvětlení, že máme před sebou ještě docela dlouhou štreku, že tedy ještě budeme dlouho venku, a že doma se ohřejeme, přioblékneme a půjdeme na písek potom. Sedl na zem a brečel, že nejde. Tak jsem si ho hodila nejdřív přes rameno a pak za krk na koníka, a to ještě byla klika, že dcerka šla spořádaně sama za ruku. Jenže jsem ho pak z toho koníka sundávala a on už je docela dlouhý a nešťastně se mi zachytil rozkrokem za hlavou, a místo aby přistál na nohou, přetočil se a flákl se čelem do mého kolena . Přesněji já jsem ho flákla . Během pár vteřin mu přímo mezi obočím naskočila půvabná boule.

Vypadá v pořádku, každopádně mě to od dalšího vyzvedávání pěšky poněkud odrazuje. Člověk se s těmi tvorečky táhne dvě hodiny lesem (což bylo příjemné, bylo krásně ), a on ten nevděčník dělá scény a nakonec se ještě takhle zrakví . Dcera samozřejmě nedošla hezky za ruku až domů, tak jsem ji šupla zase do nosítka, a syn si po chvíli začal stěžovat, že ho bolí nohy, takže jsem je nakonec nesla chvílema oba .