V roce 1987 jsme byli s partou na velkém vandru v rumunských horách, bylo nás 9, veškeré jídlo na dva týdny jsme měli nabalené v batozích, jen jsme v místě před výstupem do hor sehnali chleba díky nabídnutému kafi, jinak se nedalo koupit skoro nic. Místní lidé byli velmi milí, ochotní, byli jsme pro ně atrakcí. V horách jsme občas potkali baču, nebo narazili na pár domků, kde lidé žili v neskutečné chudobě, přesto nám nabízeli sýr atd. V jedné horské vesničce kvůli nám otevřeli jediný místní obchod, ven vytáhli stůl, pohostili nás, nabídli vodu. Později dole ve vsi nás starší pán pozval k sobě do domku, provedl nás po domě, usadil nás na zahradě,nabídl chleba s cibulí a slaninou, dodnes si pamatuji jak se skoro rozplakal, když jsme mu na oplátku nabídli balíček kávy. O nějakém nebezpečí se strany místních teda nemohlo být ani řeči, leda nás mohl sežrat medvěd, jednou jsme ráno zjistili, že spíme na medvědí stezce. A divoké psy jsme zaháněli tzv. bouchánky, vyrobenými válečky z toaletního papíru a hliníkového prášku
Rodiče se určité podrobnosti nikdy nedozvěděli:)