Přidat názor k článku Kam půjdou děti ze zrušených kojeneckých ústavů?

Zajímám se o pěstounskou péči delší dobu. Možnost RPP nás nadchla a rádi bychom byli pěstouny "na přechodnou dobu". V podstatě čekáme až ještě trošku odrostou naše vlastní děti. Osobně bych přivítala i možnost dalšího vzdělávání, i teď při RD studuji pedagogický obor, abych si rozšířila vzdělání. Je to příležitost, jak dělat práci, která mě baví podle svých nejlepších představ a možností. Osobně se nebojím toho, poslat dítě dál. I jako učitelka v MŠ jsem konfrontována s tím, že poskytuji dětem jen dočasnou péči a s názory a přístupem jejich rodičů nemusím souhlasit. Vím, že je to o něčem trošku jiném, nicméně jsme přesvědčená o tom, že jsou lidé, kteří mají i toto srovnané. Já to vnímám tak, že v tu danou dobu udělám pro dítě to nejlepší. Paní, která měla již několik dětí v RPP mi řekla rozumnou věc a to, že se holt v životě může stát, že dítěti máma umře a musí se navázat na jinou pečující osobu, takže změna se dá zvládnout. To že svou pečující osobu po porodu nezíská a je v ústavní péči je jednoznačně prokázané "poškození", které už v životě člověk těžko překoná.

Informace o RPP jsou dohledatelné na internetu. V dnešní době jsou pěstouni, ale je problém přesvědčit vůbec soc. pracovníky o možnosti umístit dítě do této formy péče a o trvání soudu ani nemluvím. Děti v dočasné pěstounské péči "neztrácejí" měsíce a roky života. Mají své fotky, mají lidi, kteří o nich vše vědí a mohou být nápomocni při jejich začlenění.

Také si myslím, že jsou zaměstnanci v útavní péči, kteří budou mít zájem pokračovat i jinou formou a naopak tuto možnost přivítají. Jsou to lidé, kteří si již teď berou děti k hostitelské péči a jejich rodiny jsou na prosociální život zvyklé.