Přidat názor k článku Downův syndrom: nikdy se nesmíříte

Vážená paní,
záleží na tom, co jsou Vaše priority - my máme dítě s DS a vzali jsme si je do rodiny dobrovolně. Naše holčička s DS má už 10 let - je naprosto v pohodě - podobná ostatním dětem, akorát jí to pomaleji myslí v oblasti školních dovedností. Prostě se učí číst pomalu, chodí pomalu, mluví méně srozumitelně - no a co. Pokud se těmto dětem věnuje dostatek lásky od počátku a netlačí se na ně s výkonem - a pořídí se jim další sourozenci, tak jsou v pohodě. Z příběhů jiných rodin s DS dítětem vidím to, že pokud se nechají jako jedináček, tak občas ořou se svým okolím a spoustu věcí vyžadují od rodičů či asistence.
Pokud se nechají "ve smečce" více dětí v rodině, tak se s těmi mladšími snadněji učí a dorovnávají i tam, kde by je rodič nikdy nepopotáhl. Prostě se v přirozeném laskavém kolektivu rodiny naučí více než když se s nimi člověk stresuje s plánem rozvoje. Naše DS holčička v pohodě leze na stromy, obaluje řízky, uklízí pokojík (dokonce lépe než naše rodná 8 letá dcerka), připravuje si sama věci do školy, chápe, že se neleze do kamen, dává trochu pozor na menší sourozence, když třeba dají korálek do pusy, neobjímá každého na potkání, protože ví, že to děcka nedělají atd.
Její rodiče ji nepřijali, její prarodiče ji milují, ale do péče si ji pro věk nemohli vzít - a tak jsme s ní získali další milé příbuzné, kteří nás velmi podporují.
No a naše dítko s DS bereme všude s sebou - a v podstatě všude se naučila se chovat správně, takže až na vzhled a uričtou pomalost je to vlastně pro okolí úplně normální holka.
Do běžné školy jsme ji nedali, protože chceme, aby měla na věci čas a aby ji nikdo nikam netáhl a nemusela pořád soutěžit. Přirozeně má o věci zájem a naučí se je v pro ni nejpříhodnější dobu.