Přidat názor k článku Downův syndrom: nikdy se nesmíříte

Děkuji Vám všem za podporu - ještě jednu historku - moji rodiče měli trochu z toho obavy, že si bereme takové dítě a jak to bude vypadat, až bude starší, jak s ním budou muset speciálně nakládat a co na to okolí, že to bude zátěž - měli v okolí rodinu, která se po narození dítěte s DS cele tomu postižení přizpůsobila a dle mého názoru to své dítě i trochu rozmazlila a strašně ho furt rozvíjeli, jezdili na různé kurzy, chtěli operaci jazyka atd. - tak se toho naši báli.
Letos na společné dovolené dědeček vnoučky jako obvykle hlídal, holčička s DS ještě neumí plavat - tak jim udělal bazének a nanosili do něj pravou mořskou vodu - a holky namočily nějaké hračky a naše holčička s DS ji opatrně dala dědovi, který se opaloval, na nohu. Děda vyjekl "jste snad normální?", pak se zarazil, koukl na mne a rozesmál se. Vlastně holčičku s DS bere stejnorodě jako naše rodné děti - a když přejal tu přirozenou výchovu, tak chápe, že z toho, kdo má kolik chromozomů se věda dělat nemusí a že DS je zátěž tehdy, když z toho zátěž my dospělí "zdraví" uděláme. A pokud dítko vyplazuje jazyk - tak mu řekne, že jazejček musí počkat na zmrzlinu a holčička hned jazyk do pusy a na nějaké operativní zákroky si nikdo ani nevzpomene.
Obecně si myslím, že se kolem toho postižení dělá zbytečně moc humbuku - protože tyhle děti jsou docela dost schopné se toho hodně k přežití naučit a být poměrně dost soběstační. Pokud my jako společnost bychom neokrádali, nezabíjeli a nebyli vychcaní (kteréžto vlastnosti tyto děti nepochopí), tak jsou tito lidé schopni i v dospělosti žít v podstatě samostatně.