Přidat názor k článku Moje děti do školy nechodí

Já jsem třeba byla na prvním stupni celkem poslušná učesaná, zvídavá, akční hodná a pilná studentka. Díky stěhování, reorganizaci další školy a vážnému onemocnění jedné skvělé staré paní učitelky jsem jich během prvních 3 let vystřídala pět. Celkově když na první stupeň vzpomíním, zanechává to ve mě velkou hořkost, protože si zpětně uvědomuju, jak moc ty 2 z pěti učitelek byly špatný, jak kazily radost z učení, jak uměly deptat, urážet, znechutit. Jak zašlapávaly ty slabší - to mě fakt znechucovalo, protože já měla něco jakoby "zadarmo" a podpořit potřeboval ten, kdo musel dřít a drtit - a ne zašlapat a ponižovat.
Další věc, co mě na ZŠ přišla strašlivá, byla nesmyslná drezůra - mít jediný správný pytlík na boty, účes, ubrousek a svačinu, praky zákazů, zacházení s dětmi jak strestanci - o přestávce chodit po chodbě ve dvojstupech kolem dokola odadkových košů postavených doprostřed chodby - ne moc rychle, ne moc pomalu, nemluvit moc nahlas...

Domnívám se, že prostě s námi měli víc zacházet jako s dospělými (v rámci možností). Radost z učení jsem zažívala potom až u některých učitelů na gymplu a pak ještě na celkem moderní VŠ.

mám strašnou radost, když slyším o školách, kde jsou učitelky zajímavé osobnosti a dělají práci s chudí, fandím ředitelkám, když školní řád nemá 100 stránek a telefonní seznamy zákazů a pravidel.

doufám, že až budu hledat školu pro své dítě, najdu nějakou vhodnou. provozování domácího vzdělávání považuju obecně za krajní možnost. sama bych raději učila pak třeba dětí víc a cizích, ale ne víc než 10-15