Učím na druhém stupni základní školy a moje zkušenost je taková, že pokud rodiče nedají na gymnázium chytré, nadané dítě právě z těch důvodů "aby ho netrápili", nastanou v zásadě tyto varianty:
A) dítě i nadále jeví zájem o školu, připravuje se na hodiny, hlásí se atd. - spolužáci ho vyčlení jako šprta
B) dítě se nudí a začne zlobit - je drzé, provokuje ostatní,... - po nějaké době mu "ujede vlak", protože si myslí, že má školu pořád na háku. Stane se z něj trojkař a z nadaného dítěte, které mohlo vystudovat gympl, je v nejlepším případě absolvent průmyslovky nebo ekonomky
C) dítě ve škole funguje, spolužáci ho berou, všechno se jeví bezvadně - do doby, než rodiče zjistí, že se třeba řeže žiletkou nebo pálí cigaretami. Protože zjistilo, že bude muset čtyři roky vycházet se spolužáky, se kterými nemá moc společného, kteří ho táhnou dolů. Ve své praxi se setkávám každý rok, opravdu každý rok s takovýmto případem sebepoškozování (případně v podobě poruch příjmů potravy)
A ano, je to střelba do vlastních řad, jasně že my učitelé bychom měli vytvářet na základce podnětné prostředí i velmi nadaným dětem,... Jenže v praxi, kdy se prosazuje integrace dětí s poruchami učení a chování, jsou z 25 dětí ve třídě tak 3 na hranici "normální" inteligence, 2-3 děti agresivní, s poruchami chování, několik dětí se zkušenostmi s alkoholem, drogami, o cigaretách aji nemluvím,... A pro učitele je primární to, aby všichni odcházeli aspoň se znalostí malé násobilky a počítání řekněme s procenty, než aby v hodinách odvozovali zajímavé souvislosti, diskutovali problémy z různých úhlů atd.
Osobně bych dceru, která se učí dobře, škola ji celkem baví, na základce nenechala - a to ani na té vlastní, kde je nízký věkový průměr, nejsou tam žádné frustrované důchodkyně a rezignovaní učitelé - jako na mnoha druhostupňových školách.
Předchozí