Přidat názor k článku Geny, výchova nebo rané zmrzačení?

taky jsem adoptivní matka a už se k nám plíží puberta a nakukuje
zatím tedy nic dramatického
už profesor Matějíček o adopci psal, že nemusí pasovat klíč rodičů do zámku dítěte
v tomto článku je to úplně parádně popsané, je to věc jak vrozených rysů (genů), tak prostředí, prožitků, okolností atd.
někdy to prostě nejde dohromady a pak je úplně nejjednodušší říct, s tím nic nenaděláme, to zdělil
mnohem těžší je najít příčinu, ta sebereflexe je na nrp někdy fakt dost náročná,
člověk musí zkrotit svoje nároky, očekávání a zkrátka si říct - co na tom, že nikdy nedostane nobelovu cenu za matematiku, prostě mu není dáno, zato tak parádně zpívá, směje se, má kudrnatý vlasy a je to tak pěknej kluk, že jeho přítomnost v našem životě prostě stojí za to
nrp se nedá dělat pro sebe, abychom splnili obecný status kompletní rodiny, abychom saturovali svoji potřebu mít dítě
nrp by měla být motivovaná hlavně tím, že to "dítě" a o to jde především, najde tu svoji rodinu, má svoje lidi, má pevné zázemí, bereme ho jako osobnost, jako pro nás vyjímečného tvora, zkrátka bezpodmínečné přijetí
není to lehké, ono to nakonec není s dětmi lehké nikdy
já jsem osudu (nebo bohu) za svoje přijaté děti vděčná (i když je už s námi na tomto světe jen jedno), a bohužel ten plán 3-4 dětí už nesplníme