Přidat názor k článku Geny, výchova nebo rané zmrzačení?

Na rodině si sem tam něco pročtu a doposud jsem neměla potřebu cokoli komentovat.
Nicméně, jak je ze skutečnosti, že zde píšu, pochopitelné, tento článek vše změnil.
Velmi mne zaráží podivnost kombinace rádoby pozitivního přístupu k možnostem dítěte a na druhé straně absolutní neschopnost uvažovat o každém dítěti jako o bytosti, která je schopna se rozvíjet a to za všech okolností. Samozřejmě to neznamená, že každé dítě budeme směřovat ke stejným výsledkům, různost úrovní, na kterých výsledků dosahujeme, považuji za samozřejmou. V běžném životě to známe všichni, některé dítě je nadanější pohybově, jiné výtvarně, další má zájem o přírodu... a také tyto děti respektujeme, rozvíjíme jejich talent a navíc se snažíme posouvat je dál i v jiných oblastech, ve kterých třeba nemusejí být natolik silné - na tom není nic zarážejícího. Ale přeci označovat děti s Downovým syndromem za nevzdělavatelné apod. je úplný nesmysl, osobně jsem se dříve věnovala právě pedagogické asistenci u dětí s Downovým syndromem a musím říci, že po této zkušenosti jsem přesvědčená o naprostém opaku, než pan psycholog Klimeš. A i kdyby, co přesně míní pan psycholog pojmem nevzdělavatelné? Myslí si, že se dítě s postižením nemůže posouvat v tom, co umí? Co je vlastně podle něj vzdělání? Nyní učím na základní škole a mou každodenní otázkou je, jak docílit toho, aby v hodinách maximálně pracovali všechny děti. Jak zařídit, aby děti různých schopností, dovedností a znalostí z účasti ve školním vzdělávacím systému profitovaly?
Myslím si, že odpovědí, je snaha pedagogů a rodičů podporovat dítě v jeho přirozené schopnosti učit se a socializovat se. Myslím si, že každé dítě (i to v NRP)má zájem být milováno, chce být radostí svého okolí - naším úkolem je hledat cesty, jak mu to umožnit.
Zdravím vás a přeji hodně síly ke každodennímu překračování svých vlastních předsudků