Také mám ten pocit, mě vždycky zdrbnou akorát ženský. Nejmenšímu jsou 4 roky a zůstala jsem ještě doma, starší půjde od září do první třídy, tak jsme se s manželem dohodli, že budu ještě ten rok doma. Kdykoliv potkám nějaké známé tak na mě ženské pohlaví vychrlí a co už chodíš do práce? Už mě to ani nebaví vysvětlovat, malej má nějaké problémy s lateralitou atd. Musím se postarat ještě napůl s matkou o starou babičku. Před mateřskou jsem 11 let pracovala a myslím, že doma je to daleko větší záhul, hlavně co se psychiky týče.
Nikdy jsem nesklidila žádný sebemenší náznak od žen, nějaké solidarity nebo sounáležitosti. Vždycky jen hm tak to já musím chodit, no když Vás ten tvůj uživý, hm to máš dobrý, to bych taky brala atd. atd. Dokonce i vlastní teta se mě hned ve dveřích ptala, tak co už si si našla nějakou práci? Říkala jsem jí, že se chci věnovat malýmu, že ho nemá kdo vyzvednout ze školy a že bude muset mít individuální úkoly. Prosimtě, ty z toho děláš vědu. My jsme také vyrostly!!! A nikdo nám s úkoly nepomáhal. Takže jinými slovy si připadám pomalu jako totální poflakovač, protože "jen" vychovávám děti. ALE DÍKY DÁMÁM!!! Chlap se mi ještě nikdy nezaptal.
Předchozí