To je ono - lidstvo je furt stejné... když se podíváš do historie, tak uvidíš, jak hnusně se dospělí po tisíciletí chovají k dětem. Např. humanista Montaigne se o dětech vyjadřoval jako o odporných stvořeních, atd. Ty děti vyrostly, měly děti atd. Máš pravdu, mezi válkami jesle nebyly, byla krize. Nenaplněnost politiků taky na jesle nehodím. Ty jesle, jako takové, s tím nemají nic společného. Spíš ten náš postoj. Dříve měli lidé přece jen jednu výhodu. Povětšinou rozuměli podstatě toho, co dělali. My dnes děláme spoustu věcí a nerozumíme podstatě. Píšu na počítači, ale nerozumím, na jakém principu pracuje, je mi to skryto. Zamýšlím se tedy nad podstatou, která se skrývá za jevem, který bych souhrnně nazvala: nechuť matky dát intenzivně sebe sama po tři roky svému dítěti. Proč vůbec vznikají takové myšlenky,které jdou jednoznačně proti vývojové psychologi dítěte, čemu má sloužit skutečnost, že má být půlroční dítě odděleno od matky,když známe důsledky, atd. Jde opravdu o pomoc rodině, matce, dítěti?
Předchozí