Přidat názor k článku Můj životní příběh

Děkuji všem za vaše slova, od doby, kdy jsem psala tento článek se stalo moc věcí a já bych se s vámi ráda podělila.
V roce 2006, kdy bylo naší dcerce půl roku od nás odešel manžel za 17ti letou slečnou. Zůstali jsme sami tři a tak je to vlastně dodnes(5 a půl let) Mezitím jsem našla muže "snů", který ale také pláchl a tak jsme sami. Před rokem a půl jsme málem skončili na ulici, když jsem přišla o práci a 9měsíců jsem byla na pracáku.Už už jsme měli jít do Azylového domu a usmálo se na nás štěstí. Dostala jsem práci. Jenže, aby to nebylo zas takové prima, šéf byl, no řekněme, arogantní a zlí člověk. A tak jsem se tam nervově zhroutila a od té doby se léčím na úzkosti a deprese. Holt se ten můj život musel někde podepsat. Zatím odmítám antidepresiva a c´docházím pravidelně na psychoterapie, tak uvidím.
JInak syn je velkou oporou, dcerka je zdravá. Máme se všichni moc rádi. Jen jsem unavená, moc unavená. Nemám nikoho na hlídání. Jsem na vše sama. Otec se o děti nestará, nevěnuje jim absolutně žádnou pozornost. Takže kolotoč práce-školka-škola je jen na mě a mně docházejí síly. No nějak se poperu. Ale řeknu vám, ten osud by mi taky mohl seslat něco už kapku lepšího tedy. Docela si se mnou pohrává řekla bych :D
Momentálně mám auto na odpis a bez auta se mi zhoršují psych stavy. Bus mi do práce jezdí špatně a nákupy, ranní školka..bez auta děsný. Ach jo, osude, pomoz a přihraj auto..
Tak jsem se vypsala a díky všem za čas to číst.
Hezký den
Zdeninka