Přidat názor k článku To víš, že vás máme rádi stejně…

Souhlasím s názorem, že není možné mít svoje děti rád stejně, ta láska je pokaždé jiná. Nemusí to být "víc" a "míň", ale často bývá. A děti to velice dobře cítí, takže tvrdit, že to není pravda, není úplně fér. Já jsem byla to dítě, které bylo milováno o trošku víc, ovšem ze zcela opačného důvodu, než je uvedeno ve článku. Já jsem byla ta problematická a "svoje", zatímco sestra "skvělá holka", sen každého rodiče. Cítily jsme to obě. Časem se ale karta obrátila. Zatímco já jsem stále "svoje", sestra jde povoláním ve šlépějích matky, jsou si mnohem blíže a jsou si tak blízké, jako se mnou nikdy.
Já jsem se dlouho bránila druhému dítku mimo jiné i proto, že jsem se bála, že ho nebudu mít tolik ráda, jako to první - jenže nakonec to bylo naopak, mladší cácorka mě má odmalička omotanou okolo prstu. Je totiž "svoje". Odmala neuvěřitelně inteligentní dítě s jasným názorem, které není třeba vychovávat, jen se s ním domluvit. První rok jsem se cítila trochu provinile vůči té starší, do té doby jedináčkovi. Tím spíše, že kolem miminka bylo spousta práce... pak jednoho dne starší dcera přišla s tím, že "kdy už konečně bude moct začít taky jezdit na koni", no a od té doby je moje. Máme společný zájem, spousta zážitků a protože je velmi talentovaná, jsem na ni i pyšná. Mladší samozřejmě zbožňuju dál, ale tu starší taky a namouduši bych nedokázala říct, kterou víc.
Takže pokud máte pocit, že máte jedno dítě míň rádi, zkuste společný zájem - fakt to zabírá.