Přidat názor k článku Agresor v sukních: Odvrácená tvář ženství

Milý ženáči,
máme s manželem také 3 děti a náš příběh, dá se říci, je podobný tomu Vašemu. O manžela stojím, mám ho ráda, ale často k němu nemohu najít cestu.
Rozdíl mezi Vámi a námi je asi v tom, že manžel rozhodně podniká spoustu věcí s dětmi sám bez mého dozoru

Já bych třeba dala příklad toho, co nás od sebe rozhodně vzdaluje - kupodivu velice často se celá rodina musí podřizovat jemu. Neustále na něj čekáme, musí být po jeho, jinak je zle. Vše se děje velmi nenápadnými prostředky, nicméně mě to vyčerpává a nasírá. Když pak jedu někam s dětmi sama, tak je to 100% na pohodu, protože já se přizpůsobím dětem, pak jsem odměněna tím, že děti jsou po cestě v klidu a tudíž já také. Vždycky si to uvědomím až když vidím v jakém klidu cestujeme sami bez manžela.

Já bohužel i když se sebevíc snažím, tak je nad mé síly v sobě to nasrání na něj vždycky potlačit. On se zase dost uráží a má paměť jako slon, tak se mi často zdá, že náš vztah prostě nemůže být tak hezký, jak by mohl.

Vše to píšu hlavně proto, že i když se ve vztahu nevyskytne to, co popisujete, stejně je tam zas něco jiného, co manžele zbytečně od sebe vzdaluje.