Přidat názor k článku Můj život s epilepsií

Jik1: Musim reagovat na vetu "poúrazová epilepsie je u malého dítěte asi velmi nepříjemná věc, ale není nutné dělat z této nemoci takovou hrůzu".

Ten,kdo nezije s clovekem,ktery ma jakykoliv typ epilepsie,tak nemuze ani nahodou vedet,co lide v okoli,zvlaste ti nejblizsi,zazivaji.
Syn se narodil jako zdrave dite a v necelych 4 letech jsme ho nasli v posteli jako bezmocneho cloveka. Nemohl se hybat,mluvit,proste nic. Po prevezeni zachrankou do nemocnice a tydenniho pobytu tam mu zjistili epilepsii. Nyni to je 3 roky od prvniho zachvatu a porad se s tim neumime smirit.Vubec nikdo nevi,jak se to bude dal vyvijet. Cele 3 roky jdeme vecer spat s myslenkou, co zase bude (epi miva ve spanku). Zachvatu jiz mel pres 20, ten posledni dokonce i po vysledku z EEG,ze je zaznam cisty.
Jakakoliv nemoc v rodine prevrati zivot rodiny naruby. U epilepsie tomu neni jinak, zvlaste u deti. Jsou urcita omezeni,ale zase to neni treba uplne prehanet.Syn ji vse,sportuje (kolo,lyze,inline atd),jen proste nesmi byt delsi dobu o samote nebo s lidmi na vice dnu, kteri o tom nic nevi nebo se toho boji.