Přidat názor k článku Smutek se v USA považuje za nemoc

Na rozdíl od Evropanů? Jak kterých.
Češi se podle mého v lecčems vymykají (je rozdíl mezi Prahou a Brnem, mezi většími a menšími městy, mezi městy a venkovem, snad i mezi Čechami a Moravou, ale přesto se vymykají). Připadá mi, že když se dají navzájem do řeči neznámí Češi, ve dvou ze tří případů z toho záhy vyjde litanie nářků na kde co - na ty nahoře, na politiku, na EU, na chudobu, na práci, na déšť, na sucho, na teplo, na chladno, na provoz, v podstatě na libovolné téma. A vůbec ne jen teď, za krize, i dřív, ať je jak chce, spoustě lidí se podle jejich mínění daří špatně a vědomě si vybírají k hovoru témata, která zapadají do pesimistického vidění světa. Přitom jsou v Evropě i země, kde se žije hůř a , ale lidé se víc baví o tom, co jim dělá radost - taky se třeba víc baví třeba o rodině - setkání s jiným a otázka "jak se máš" je pro ně příležitost k úsměvu (myslím, že je víc těší samotné setkávání, kontakt, komunikace) spíš než k prohlášení typu "ále, stojí to za prd."

Jihoevropané, kteří Čechy znají víc zblízka, je celkem shodně pokládají za relativně chladné, odtažité Seveřany (Východoevropan za chladné Zápaďany). Paradoxní je, že třeba Němci bývají podlé mého vřelejší, a ještě víc třeba Švédové.

Nevím přesně, čím to je, nechtěl bych to nahrazovat úsměvem za každou cenu, ale víc kolektivního optimismu by neškodilo - určitě by to začalo trochu líp šlapat i zemi jako takové. Pesimismus nebo optimismus bývají většinou víc volbou než automatickým důsledkem životní situace. A pesimismus vede k uzavřenosti, rezignaci, optimismus spíš podněcuje konkrétního člověka i jeho okolí k nějaké aktivitě.