Přidat názor k článku Já piano, ty piano...

Mě odradila tehdy ještě LŠU - Lidová škola umění. Hrála jsem skoro pět let na klavír a děsně jsem to nesnášela. Učitelka na mě řvala, dávala mi pětky do žákovský, neustále stupnice, akordy, cvičení. Navíc se tam ještě učila hudební nauka, kde byl starý nerudný učitel, opruz. Vyvinula jsem pak techniku odchodu na klavír, vstoupila do budovy LŠU, deset minut počkala na záchodě a pak jsem pěkně budovu opustila a courala se domů přes celé město, a přišla jsem akorát tak z klavíru domů. Za čas se to samozřejmě provalilo a já klavíru po dohodě s rodiči nechala. Dnes nezahraju skoro nic kromě ovčáků čtveráků.... Po čase jsem se naučila sama na kytaru, zpívala jsem s kapelou a dodnes chodím zpívat do sboru, škoda klavíru, docela by se hodilo občas něco zahrát. Jenže ten dril a teorie prostě děti nebaví, málokteré je tak nadané a cílevědomé, aby u toho vytrvalo. Umět učit děti hudbě je umění. Syna jsme do ničeho nenutili, hezky zpívá a sám se taky uči na kytaru. My doma pořád zpíváme, baví nás to. Tuhle mi kamarádka říkala - hele víš o tom, že pořád zpíváš ? Jsi normální? My se smáli jako blázni, nám to nepřijde, my jsme na to zvyklí a baví nás to.