Přidat odpověď

Asi rok po tom co jsme spolu začali chodit jsme na tom byli nějak bledě finančně, tak nám mužovi (tehdy ještě přítelovi) rodiče nabídli že můžem bydlet u nich. Barák to byl sice asi 16+2 ale obývali v tom jen 3+1 (resp. jen toto bylo v zimě obyvatelné), takže udělali škatulata hejbejtese a rodiče nám uvolnili svou ložnici (tedy ten pokoj, postel a nábytek si přestěhovali a my měli svůj) a ložnici si udělali v dětském pokoji kde byl ještě manaželův mladší bratr, v té době mu bylo 12. Takže na jednu stranu musím říct že jsou to fakt borci, poněvadž na vsi si vzít "nevěstu" do baráku která defakto nevěstou ještě ani není, šoupnout si kvůli ní ložnici do puberťákova pokojíčku.... to byla odvaha, a vím že naši by tohle nikdy neudělali (resp. to i dokázali když mě vyhodili). A pomohlo nám to finančně tedy dost. Na druhou stranu bylo to pro mě i pro tchýni "poprvé" co se týče sžívání tohoto druhu no a samozřejmě to bolelo. Úklid, praní, vaření, svícení.... no plakala jsem mnohokrát, a vždycky jsem si slibovala že jakmile budu mít jednou svou vlastní pidikuchyň a pidikoupelnu tak budu nejšťastnější a budu se o to kráááásně starat (na což si občas vzpomenu když se mi teď do domácích prací moc nechce . Bydleli jsme takhle půl roku a myslím že to bylo maximum co jsme mohly psychicky vydržet aniž bychom se po zbytek života nesnášely. Pak jsme se s mužem odstěhovali do podnájmu, pak on jel na rok do světa a já byla u rodičů, pak já na rok do světa a on začal dělat rekonstrukci v bytě po babičce kde jsme dnes.
Nedávno byla ve hře úvaha, zda si místo stavění vlastního domu přeci jen nezrekonstruovat ohromné podkroví na baráku manželových rodičů, ale...... ani sám manžel z toho nebyl odvázaný, resp. tuší že dnešní přijatelné až příjemné vztahy by se mohly pěkně zašmodrchat. Takže za mě - když to situace vyžaduje, zkusit, ale mít možnost odejít. (Je fakt že oni nám/mě nikdy nic nevyčetli, to nemůžu říct)