Přidat názor k článku Odlišnost jako samozřejmá součást života

nordico, myslím, že ninja může být klidně případ dítěte s dys, což se na některých školách za minulýho režimu opravdu nebralo v úvahu
a dítě s dys není blbý!!! ale v tehdejší škole bylo z(a)tracený.
Měla jsme spolužáka, který byl jasný dyslektik, končili jsme školu v roce 1990, takže na přelomu režimů, a tento kluk se absolutně nesetkával s pochopením učitelů na ZŠ, my, spolužáci, jsme měli víc pochopení než učitelé, bránili jsme ho, že nemá nahlas číst, že mu to nejde, ale učitelé ho schválně nechávali číst, za trest, pro pobavení - je to sprostý, ale je to tak
Ten kluk pak šel na střední školu s maturitou, má ji, ale měl na víc. Jen by to znamenalo péči školy nebo rodiny, a to neměl.

můj syn je dys -všechno, ale je to matematik. Má tzv. dvojí výjimečnost - výborný matematik, ale dys k tomu. Nevěnovat se mu, nepomoct mu, skončil by jako neschopný někde na učňáku. Má ale podporu nás i školy a zvládá svoje potíže, dohání všechno, je premiant už i v češtině, ale umím si představit, jak by to bylo dřív. A kdybych já sama věděla, že má děcko na víc, ale škola ho sráží, taky bych mu pomáhala, kde se dá, aby využil to, v čem je dobrý.

jiný příklad - profesor Hejný, je to matematik, kterýmu nešla na základce matematika, jeho otec ale věděl, že má logický myšlení a přesvědčil ho, že matematiku umí a zvládne a učil ho doma svou metodou, kterou teĎ profesor Hejný předává dál

takže to, že někdo potřeboval pomoc zvlášť za dřívějších časů neznamená, že to byl hlupák, ani že by se měl stydět, za dyslexii kdyby se měli lidi stydět, stydělo by se jich opravdu hodně
ale kdo se s tím nesetkal, ten to nepochopí