Přidat odpověď

šikulko, taky znám takovou maminku - a bohužel, pomoc by potřebovala nejvíc ona. Má nezvladatelného kluka - a potíže je nejvíc v tom, že to nezvládá ona. Plánuje, jak s ním půjde k psychologovi, ale myslím, že změna musí nastat u maminky. Děti už prostě jsou, jaké jsou, ale dá se to dost ovlivnit. Mám hodně, hodně živou třiapůlleťačku, bylo to s ní k nevydržení, a jediné, co se vyplatilo byla důslednost, důslednost, důslednost, důslednost. A hlavně nikoho nevinit, ani sebe, ani okolí. Je to strašně těžky, hlavně když okolí neustále viní tebe. Taky jsem to hodně nezvládala, párkrát dostala na zadek, hodně nocí jsem probrečela, vůbec jsem nechápala, co mám dělat. Víc tomu rozuměl mužskej, Anička je hodně po něm, říkal, že to dělá kvůli adrenalinu. U nás nejvíc pomohlo asi to, že se v jejích necelých dvou letech narodil bráška, a tak se pozornost musela začít trochu dělit. Dělila se teda strašně málo, starší jsem musela pořád věnovat tak 90 % pozornosti. Mimčo ale strašně rychle vylezlo k košíku a začlo si s ní hrát a odebralo jí to spoustu nespoutané energie. Teď jsou parťáci, ale dodnes nevím, kde jsem vzala sílu k druhému těhot., málem jsem během té doby zešílela. Jenom jsem honila neposlouchající šílené vztekající se dítě, od rána do večera jsem ji rvala z oken, vodila jsem ji přivázanou za ruku ke kočáru (dodnes skáče pod auta) nebo na sílu utaženou v kočáře, jinak to nešlo. A snažila se neslyšet lidi kolem, to byla hrůza. Mou poslední útěchou bylo, že je zdravá, že není nijak postižená nebo si při svých šílených záchvatech nic neudělala. Dneska se s ní dá občas domluvit, občas je to peklo, ale pomalinku se to lepší. každopádně myslím, že mamka musí pochopit a hledat pomoc i pro sebe.