Přidat názor k článku Citová ordinace: Být spolu, dokud nás smrt nerozdělí?

Zdravím Vás, milá paní,
nedá mi to, na Vaše psaní cítím potřebu reagovat. Váš příběh je totiž něčím podobný mému. Jsem věřící,tudíž jsme s mužem měli církevní svatbu. Krátce poté se začal chovat tak, že jsem byla vyděšená. Snažila jsem se na max. chovat tak, abych vše zvládala, byla vždy usměvavá, dobře naladěná a hlavně nic nechtěla...neboť hádky s ním byly hotovým peklem. Brzy narostly problémy na všechny strany. A on? Vždycky řekl:"holčičko, to nic není, teprve uvidíš, kdo jsem a co jsou problémy". Nechápala jsem...hledala chybu u sebe...když mi bylo totálně nejhůř, otěhotněla jsem.
Můj příběh je tedy na delší povídání, ale dá se shrnout.
1. okolí mi dávalo najevo, že jsem se výrazně změnila - čišela ze mě už jen beznaděj
2. odborníci varovali, ať zavčasu odejdu a požádám o zneplatnění svazku
3. několikrát jsem odcházela, ale vždy hledala pomoc a naději pro náš vztah
4. rozhýbal mě až příběh mé kolegyně, která měla podobného otce a odkryla mi, co dítě v takové rodině prožívá a hlavně to, ať si dám pozor na možnost, že mě bude dcerka časem nenávidět za to, že jsem s ní neodešla a tím dopustila mnohé negativní v jejím životě.
RÁDA BYCH VÁM POMOHLA, OZVĚTE SE!