Přidat názor k článku Otevřený dopis ministryni školství proti násilné inkluzi

Otázka je čeho se vlastně inkluze týká. Nepředpokládám, že by bylo možné tyto změny zastavit - nutné je přizpůsobit podmínky tak, aby poškodily co nejméně dětí.
V rodinách, které jsou podnětné a pečující se dá předpokládat velká aktivita rodičů, které se pokusí své děti rozvíjet jak nejlépe to půjde. Je zde však velké množství takových, které se nezajímají o to, co se jejich dítě ve škole učí.
A pak jde samozřejmě i o to, co je cílem školy - je to sociální prostředí, kde se dítě konfrontuje s běžnými vazbami a to jak v tom pozitivním, tak v tom negativním a učí se tedy s takovými situacemi nakládat? Má poskytnout dětem maximální množství znalostí a dovedností, které jej obohatí a umožní mu dále studovat a vyšších stupních (od 7. třídy 2 jazyky, chemie, fyzika ...)? Má být místem, kde se děti učí pravidlům a povinnostem, aby pro ně bylo samozřejmé, že se někam pravidelně dochází a tam se musí aktivně pracovat? Je to vše dohromady? Nebo ještě něco dalšího.
Je jistě možné cokoli - nutné je však začít u dospělých, které děti vzdělávají - dokud učitelé po ukončení studia nerozumí ani tak běžným obtížím jako je dyslexiea nemluvím o dalších obtížích, které jsou dnes na běžných základních školách samozřejmé - dysfázie, DMO, ADHD, ADD, norovnoměrný vývoj CNS atd. pak se bude obtížně zavádět individuální úprava u dětí s opravdu vážnými poruchami a to jak mentálními (např.:lehká či střední mentální retardace), tělesné postižení či jejich kombinace, ale je zde i velké množství dětí v péči psychiatrů a to ať s výkyvy nálad, či s poruchami chování a dalšími vadami projevujících se ve schopnosti adaptovat se na běžné prostředí velkých tříd a škol.
Pracuji ve školství opravdu dlouho a to jak s dětmi s tělěsným a kombinosvaným postižením, tak s dětmi s poruchou chování a disociálními projevy, tak s dětmi s minimem obtíží v rámci sociálního začlenění do společnosti.
Mám i několik zkušeností ze zahraničí (Anglie, Francie) - a vím, jak je tam těžké začlenit děti se speciálními potřebami do běžné společnosti - ale mám zkušenost jenom ze speciálních ústavů nebo ze speciálních tříd při běžných školách.
Inkluze je běh na dlouhou trať a doufám, že těm, kteří speciální pomoc a péči potřebují se tato dostane.
Jsem ráda, že moje děti už jsou velké a tato změna se jich netýká.