Přidat názor k článku TOP 5 argumentačních faulů v diskusích o inkluzi

Tak za prvé jsem psala, že jsem si to prožila a zažila na vlastní kůži a byla u toho, že to jde. A vím jak a co je potřeba.

Za druhé, urazit se člověk vždycky může jenom sám. Neurazíme ho tím, když vyjádříme postoje k životu. Ten má každý ten svůj. A je na každém z nás, co si sám sobě umí a dokáže přiznat. Tedy i u těch rodičů je to individuální, jak k tomu to přistoupí.

Za třetí. Na vlastní oči jsem viděla tu možnou a nemožnou péči rodičů, kteří se navenek jeví jako pečliví. A ne jednou. Otázka je, kde a v čem ta péče spočívá. Nemluvím o rodičích, kde je to viditelné a citelné, tam rodiče pokulhávají i v základních hygienických návycích, protože se to nikdy nenaučili. Ale u těchto případu je společné toto. V tu chvíli, jakýkoliv náznak a pobídka ku změně tito rodiče berou jako urážku a reagují popudlivě, protože v té chvíli nevidí, že to jde i jinak. A klobouk dolů před těmi rodiči, co skloní hlavu a řeknou, No, jo ty jo, já to neviděl a začnou se vás ptát, co a jak, a tím se učí a když se učí oni, učí se i jejich dítě. Tak jednoduché to je. Jen je to dost velká makačka. Protože je to zakořeněné chování a učíme se něčemu novému.Všem dá zabrat to, než se naučí chodit, ale když už se to naučíme, jde to samo.



Takže tak je to jednoduché. Vždycky ale záleží na tom, čemu chceme věřit a o tom si rozhoduje každý z nás sám.