Přidat odpověď

Monty, trocha ironie nikdy nezaškodí, co....?
Každopádně pominu-li např. kraviny typu hrací pultík,máš asi pravdu. Ono to není ani tak o tom, co děti zažily nebo nezažily, ale ti rodiče (hlavně matky) nemají se svými dětmi doposud žádný vztah. A je to tak i opačně. Téměř všechny moje kamrádky(včetně mne) mají problémy se svými matkami, babičky se svými vnoučaty...

Myslím, že je úplně jedno, co se svými dětmi děláš, jestli lítáš, štípeš dřevo na chajdě nebo dlíš na pláži na Malorce. Je důležité, že jsi s nimi. To se ten vztah buduje pak tak nějak sám... Nenásilně...

Já si ze svého dětství s mámou pamatuju jedinou větu: "Běž se učit", což je ekvivalent pro "Neotravuj". NIkdy, opravdu nikdy se mnou máma nebyla na procházce, na výletě, na dovolené. Nepamatuji si, že by mi někdy přečetla pohádku, uvařila něco jenom pro mně, nikdy jsem s ní nebyla v divadle, v kině. Prostě nic. Máma mně nic nenaučila, nic mi do života nepředala. Přežila jsem jen díky babičce, která se mnou hrála do omrzení člobrdo, učila mně ruční práce a vařila mi milovaný vanilkový pudink, četla mi pohádky a povídala jaké to bylo, když byla malá...

Mám čtyři děti, máma bydlí 20 km daleko, je důchodkyně a hlídala asi tak 3x. Vím, není to její povinnost, ale ona očekává, že až ona nebude moct, budeme se o ni starat. A já s tím mám problém... Ona mne jako dítě odložila nejdříve ke své matce (do tří let), potom ke své tchýni (milovaná babička), v 18ti jsemodešla z domova a od té doby jedu se svöjí rodinou na vlastní triko. Nikdo mi nepomáhá a matka mi nedávno řekla (když jsem jí zapomněla koupit mlíko) - že nemám žádné starosti a ještě jí zapomenu koupit mlíko... No.... A tak bych mohla pokračovat. Jen tak pro zajímavost - matka je ročník 1945...