Přidat odpověď

Hmm, je sice pravda, že přílišné organizování času dítěte a malá volnost je spíš ke škodě, ale já nadšení z toho, jak se vychovávalo v sedmdesátých a osmdesátých letech teda nesdílím.
Dodnes mám v živé paměti scény z jeslí (nebyly mi ještě ani tři roky), nikdo se nám tam nevěnoval, byla jsem věčně někde v koutku a čekala, až si pro mě máma přijde. Sestry (vychovatelky) si dělaly "svou" práci a vzpomínám si, jak nadávaly, když se tam jeden chlapeček při odpoledním spaní počůral. Rodičům to nevyčítám, ani to jinak nešlo, ale vzpomínky teda nemám nejhezčí :-(.
Záviděla jsem spolužákům, že si doma celá rodina hrají Monopoly nebo Dostihy a sázky, naši s námi nehráli ani karty.
Táta umí dobře fotografovat, ovšem naučit to nás, děti, na to neměl jaksi čas..

Za co svým rodičům děkuji je, že s námi od mala jezdili na společné dovolené . Ve svém "zamyšlení" Monty zrovna zmiňuje opak.

Kroužků jsem měla dost, už coby předškolák jsem chodila do Sokola (s mámou) a bylo to fajn. Za doby školní docházky jsem měla tak třikrát týdně nějaký kroužek, z čehož jeden mi byl byl vnucen rodiči (němčina) a nesnášela jsem ho. Fakt volnost a svoboda jako hrom ;-).

Když to shrnu, já bych bývala byla ráda, kdyby se mnou mohla máma být do tří let doma a nemusela jsem trčet v jeslích, já bych byla ráda, kdyby nám rodiče věnovali každé odpoledne třeba hodinku času na nějaké společné hry, povídání,..
Jsem ráda, že jsme měli společné dovolené.
Jenom mě mrzí, že svoje děti nemůžu jen tak vypustit po škole ven a nechat je jen tak "lítat" po sídlišti. To musím uznat, že bylo super . Jen si myslím, že to je spíš dobou a ne způsobem výchovy .