Přidat odpověď

Byla jsem "doma" do pěti let. S babičkou. Do školky jsem šla až poslední rok, bylo to povinné. Babička byla skvělá žena, brala jsem ji jako svoji mámu, ale fakt jsem si neužívala věčné trčení doma a koukání na ostatní děti leda tak z okna. Protože s nemocnejma nožičkama přece nemůžu lítat venku.
Jakmile jsem začala chodit do školy, bylo to daleko lepší, protože jsem si mohla po škole chodit kam jsem chtěla a dělat co jsem chtěla.
Babička se mi určitě věnovala, i děda, ale že bych z toho nějak jásala, to ne. Aneb každý touží po tom, co nemůže mít.