Přidat názor k článku Věci, které neříkat bezdětným

Sadio, rozumím, co se snažíš říct, a souhlasím, že naše děti jsou "hosté, kteří hledají cestu". Bylo by dobré přistupovat k nim méně majetnicky a více s respektem, děti jsou dar, ale ne jmění, a každé dítě je svým způsobem zázrak. My můžeme být vděční, že nám život naše děti dopřál a že si vybraly nás, stejně jako ony mohou být vděčné, že jsme jim ve svém srdci, ve svém životě a ve svém domě udělali místo. Ale to přece vůbec neznamená, že není rozdíl mezi vlastním, biologickým dítětem, a dítětem nebiologickým. Je přirozené toužit po tom, dítě počít (s partnerem, kterého milujeme), odnosit a porodit, být s ním od samého začátku, předat mu kus sebe a kousíček ze všech svých předků - mít to dítě, které si mě vybralo a přišlo ke mně, protože já jsem ta matka, která mu pomůže naplnit ten jeho vlastní záměr. Adoptovat dítě znamená přijmout do svého života duši, která si vybrala někoho jiného (včetně jeho předků, rodinných zátěží a DNA), a tedy lze očekávat, že náš vztah a plnění jeho záměru mohou být komplikované. I takové dítě je samozřejmě hodno přijetí a lásky, a potřebuje té lásky nejspíš ještě víc. Ale stejně si myslím, že žena, které nebylo přáno zažít zázrak zrození na vlastní kůži, ve vlastním těle a ve vlastní duši, se celkem pochopitelně může cítit o něco podstatného ochuzená (a vlastně i muž, pokud toto nemůže se svou ženou prožít).