Přidat názor k článku Syndrom zavrženého rodiče? Taková diagnóza neexistuje.

Plně souhlasím s tím, že tzv. "programující rodič" jedná bezohledně především vůči vlastnímu dítěti. Dítě z loajality k němu, ale především z bezvýchodnosti situace, kdy neumí pohlédnout do budoucna a řešit věci dospělých, přijímá "jistotu" s nenápadně programujícím rodičem, ačkoli ví, že to, co má říci a jak má jednat se nezakládá na pravdě a vůbec ne na jeho vlastních pocitech vůči druhému rodiče, kterého má opravdu rádo a vzpomíná na to, jak jim spolu bylo dobře. Vnitřně prožívá neskutečná muka, která z něj nikdo nesejme ani v dospělosti. Celoživotně se cítí "zneužito" v zájmu vítězství programujícího rodiče a samo sobě si to nikdy neodpustí. výsledkem bývá buď 13. komnata v dítěti, kam nikdo nesmí, nebo okázalá hrubost a černobílé kritiky...získávat dítě pro sebe a brát mu druhého rodiče je zlé. Zasévá se v něm navždy nejistota týkající se velkého dílu jeho vlastního světa, což zdaleka není jen o zbytečné trýzni zda se zavrženému rodiči ozvat, pozvat na maturiťák, na svatbu, pochlubit se s miminkem či vlastnímu dítěti muset vysvětlovat, jaký ten jeho prarodič byl a proč ho nesmí znát. Úkolem rodiče je mj. vést k lásce k druhému rodiči, a ač to nemusí být ve všech rodinách vždy snadné, je to ta největší jistota, kterou mohou oba při rozvodu dítěti dát, aby mělo dítě co nejmenší následky. Nemyslet na sebe a na vítězství, ale dítěti nebrat rodiče, ať je jakýkoli. Dítě v dospělosti tento postoj nesmírně ocení a rodiče, se kterým zůstalo bydlet, si o to více za to, že toto dokázal, váže.