Přidat názor k článku Děti s postižením mají za úkol otevřít naši mysl

Uklízení...

S tím uklízením uvedu příklad z praxe. Při malování s veřejností se přiřítil asi tříletý chlapeček k pastelkám a jak do nich plácal, tak je všechny vysypal. Maminka se mi začala omlouvat, že vysypal pastelky. Podívala jsem se na chlapečka a povídám mu, mile. Jéééé. Patelkýýýý. Oni leží na zemi. Copak asi s nimi uděláme? Chlapeček mě začal pozorovat, protože ho zaujal můj klidně hravý tón hlasu. Copak s nimi uděláme, co mi jen s nimi uděláme. Takhle vezmeme pastelku a dáme ji do krabičky. juuuu, pastelka je v krabičce. Zkusíš to taky a dala jsem mu do ruky pastelku. A chlapeček ji dal do krabičky. No a pak jsme takto přešli na to, že zbytek pastelek ze země posbíral sám a rád.

Tady vždycky záleží na tom přístupu rodičů. I vlastně těch učitelů.

Všímejte si toho, jak dítě na vás reaguje, když mu něco nařizujete a jak na vás reaguje, když běžně činnosti přetočíte do hry.

Už Jan Amos Komenský říkal škola hrou. A život má být hra a ne povinnosti.

Pamatuji si na sebe jako na malou holku která chtěla všechno zkoušet. Milovala jsem žehlit a milovala jsem mýt nádobí. Na mytí jsem si brala malou židličku, na žehlení jsem mámu ukecávala. Stávkovala jsem v okamžiku, když mě to nutila dělat a mě se chtělo dělat něco jiného a tím, že táta a máma to přestali dělat.