Přidat odpověď

No až takový extrém to nemám, ale když mu je v práci ouvej- a to je te´d tak tři týdny pořád, příjde domů s pocitem, že já mám tu dovolenou a cože jsem od rána dělala. (+Dvakrát týdně chodím do práce.) Odmítám po vzoru své matky a babiček hystericky lítat, že tatínek už jde domů, rychle doklidit, děti úsměv a vítáme... Doma mám nepořádek, nikoli špínu a uklízení mě moc nebaví. Kdysi jsem zkoušela si od rána psát opravdu minutovku, protože jsem vážně neměla pocit, že bych měla dopoledne nějaký time out, ale bylo to jedno. "Tak jsi měla tu procházku zkrátit", atd. Prostě buď je on ok a hračky v kuchyni na zemi ho vůbec netočí, nebo je v krizi a vadí mu cokoli. Snažím se jet velmi poctivě na svoje svědomí a pokud on překračuje hranice, pošlu ho do háje a nekomunikuju. Beru to jako tu jeho stinnou stránku. Ale dětem se věnuje, mně taky, jen někdy je na zabití. (psycholog v rodině mi radil, mu to ho.no opravdu přivést na talířku, když ho prý dělám celý den, na to ovšem nemám.)