Přidat názor k článku Výchova nového socialistického člověka

Ahoj Janino!
Jasně, že vybrat si z toho všeho to "nejrozumnější" je hrozně těžký a naše děti byly, jsou a budou vždycky tak trochu "pokusný zvířátka" (br, trochu krutý přirovnání, co?). Jak podotýká Goody, nejlepší bude asi ten zdravej selskej rozum, a taky neotupenej mateřskej (nebo otcovskej) cit. Ovšem na rozdíl od Goody myslím, že naopak nebude na škodu pár těch příruček za život přečíst - a z nich pak vycucávat to, co zní nejrozumněji. Stejně to nakonec i tak může selhat...
Co se týče té věkové hranice šesti měsíců... Mně to např. připadá docela rozumný, protože sama jsem svýho syna "hýčkala" až do těch tří let, a z různých zdrojů občas slyším, že "s námi tak trochu mává", že "nás tak trochu vydírá", a sama vidím, že ve svých šesti a půl letech je pořád na štíru s posloucháním. Tedy, aby bylo jasno, já jsem syna nerozmazlovala záměrně; naopak jsem od začátku byla přesvědčená, že ho vedeme s mužem LASKAVĚ, LEČ PEVNĚ. Až na to, že jsme nebyli připravení na tak silné vzpěčování, na tak velký odpor, na tak netvárné dítě... Když synovi byly tři roky, prošla jsem si krizí, ze které jsem si přinesla trošku pozměněný náhled na výchovu: poněkud jsem přitvrdila a řekla bych, že na rozdíl od dřív jsem se skutečně stala důslednou matkou. Ale jak říkám: dodnes máme problémy přinutit syna uposlechnout pokynů (pakliže jsou tyto důležité; naše výchova není ani zdaleka autoritativní, spíš inklinujeme k jakési směsi autoritativní a demokratické výchovy).
Co se týče těch výčitek, že jsi nechala poslední rok mladší dítě s manželem - upřímně řečeno, podstatné bylo, že Tvůj syn byl v rukou milujícího (předpokládám) člověka. Mnohem horší dopad - podle toho, co se píšívá - mívá to, když se o dítě stará cizí člověk, který k dítěti nic necítí, anebo se dokonce u dítěte takových cizích lidí střídá víc.
Co se týče té dnešní emancipace. Samozřejmě nechci být tak necitlivá, abych někoho přímo soudila nebo odsuzovala. Ale sama pro sebe se obávám, že tyhle extrémní snahy mohou vyplývat z toho, že celosvětová společnost se orientuje na spotřebu. Tj. co nejvíc vydělávat, co nejvíc si moci dovolit, co nejvíc si užívat. A "účel světí prostředky" - hnedle je vyzdvihováno skloubení kariéry s dítětem!
Mám doma příklad, že není vždy podstatné, jak kvalitně strávím s dítětem čas, byť jenom málo, ale ŽE PROSTĚ U NĚJ JSEM. Syn je úzkostný a citlivý. Měl problémy ve školce, teď má problémy i ve škole. Pouhé jediné postrašení staršími kluky z MŠ znamenalo, že se syn půl roku bál do MŠ chodit; nezvracel, to naštěstí ne, ale ráno co ráno kňoural a za 5 minut třeba 25x se zeptal: A bude to dobrý ve školce? Podruhé už měl psychosomatické potíže (až 15x za 10 minut se mu chtělo na malou). A teď ve škole? Trochu si ho podaly spolužačky (nějaké to bububu, facka a škrcení) a syn se opět bojí chodit do školy (zrovna dnes, a to má před sebou 3 dny volna, večer před spaním plakal, že nechce do školy). V takové situaci i když mu zrovna nevymyslím bůhvíjaký program a "jen" ho nechám, aby si hrál, je pro něj přínosné, že je se mnou doma, a ne ve družině, kde by se bál...
(Pozn.: zatím jsem ještě stále po mateřské nezaměstnaná; ovšem letos už jsme v takové finanční krizi, že práci už taky začínám intenzivně shánět...)
Myslím, že dobré je sbírat informace, kde se dá (tedy ze zdrojů odborných a důvěryhodných), a na základě toho se rozhodovat. A nejpodstatnější ovšem bude asi mít vůli a trpělivost naslouchat dítěti a CHTÍT A UMĚT se do dítěte a jeho potřeb VCÍTIT. Kdo si na tohle najde čas a energii, je pravděpodobné, že se snad proboha nedopustí žádných velkých omylů ve výchově...