Přidat odpověď

Já mám syna osmiletého a řeším něco podobného. Taky si málo poamatuje, ale spíš mi přijde, že žije někde mimo. Mám pocit, že ho furt musím stahovat do reality, on si žije ve svém dětském fantazijním světě. Např. hodiny umí, ale nesleduje - dnem nějak propluje a já ho musím vystrčit do školy, na kroužek atp. Když se na něj vybodnu a nechám to na něm, tak buď sedí dvě hodiny přede dveřma, aby nepřišel včas a nebo na to zapomene a strašně se vyděsí. Pak je nešťasnej, že něco nestihnul, ale nezlepší se to a klidně to udělá zas. Škola mu nijak zvlášť nepomohla, bere ji jako povinnost, žádný domácí učení, křížovky, snaha "zahujeřit". Učí se dobře, bez problémů. Píuč má výbornou, ale škola je pro něj prostě práce. Přitom mi nepřijde, že by byl nějak extra dětskej a nevyspělej. Nevím. Furt doufám, že se to zlepší časem. Snažím se ho tlačit k zodpovědnosti za své úkoly, ale nic moc úspěchy neslavím. Myslela jsem, že holčičky jsou na tom tak nějak líp. Aspoň kolem mne jsou všechno takové vzorňačky, že je to někdy k pláči... Zuřivě čtou knihy, denně cvičí na nějaký hudební nástroj, luští furt nějaké hádanky, hrajou rozvíjející hry...no a ten náš na všechno prdí, až na sporty a výtvarku v zuš - to ho baví a nebere to jako povinnost.