Přidat odpověď

Lucíku, Márinka je stejně stará jako tvůj synek, jestli se pamatuješ. Podobné pocity jsem měla u první dcerky, živě si pamatuju ty scény, kdy se ona válela a řvala po chodníku, já seděla a brečela o 20m dál a ani jedna nechtěla ustoupit ... Mno, po téhle zkušenosti mě to už u dalších dětí přestalo brát. Jednak - přejde to, změní se to, bude to zas jiné. Jako měli nesnesitelné prdíky a vypadalo to na věčnost, tak i tohle je jen období. Někdy pomáhá říct si "jaký vývojový úkol si asi teď plní" ;) Za druhé, vypozoruj, které situace jsou kritické, a předcházej scénám. U nás to bývá hlad a únava, chtít nějaký výkon po dítěti v tomhle stavu je zaručený recept na scénu, takže je lepší zdánlivě ustoupit a k té scéně mu nedat důvod. Vaše soužití nemá být boj, je to ještě prcek a má nárok na naše ohledy. Vychovávat můžeš, když jste oba v pohodě. Klidně dítě půl procházky vedu a půl nesu, a dávám si pozor, aby to bylo moje rozhodnutí, a ne jeho ;) No a pak někdy nastanou situace, kdy se scéna povede. V takovém případě buď vymyslím, jak se scí vycouvat - odvést pozornost, "vyhrát" v nějaké drobnosti a pak ustoupit apod. A když už nic jiného nejde, tak prostě nechat vyvztekat, sedět poblíž a "s láskou ho na dálku objímat". Vyvztekat se v lázkyplném prostoru je pro něj to nejlepší, co v té chvíli můžeš udělat. A taky to nejtěžší.