Přidat odpověď

Bydlíme v městském bytě, manžel mnohokrát mluvil o tom, že by chtěl postavit dům, ale nic kolem toho nepodnikl. Dnes když byl v práci jsem se tedy podívala na ceny pozemků, abych měla hrubou představu, promluvila s kamarádem architektem, aby mi řekl přibližnou částku, na jakou vyjde dřevostavba svépomocí postavená, spočítala jsem hypotéku a večer jsem mu řekla, že jestli chce stavět, tak bychom to finančně zvládli. Podotýkám, že to je jeho sen, já bych stokrát radši zůstala v bytě ve městě než jít do baráku na vesnici. No a on jako vždy ne že by ocenil, že jsem si dala tu práci a že ho chci podpořit, on se urazil jak malý harant a řekl mi, že jsem ho postavila před hotovou věc a ať si ten dům postavím s tím kamarádem architektem¨(což je mimochodem jeho kamarád, ne můj).
Mám ho plné zuby, prakticky se mnou nemluví, když tak mě kritizuje. O všem neustále mluví, ale nic kolem toho nepodnikne, když je potřeba něco udělat nebo zařídit a já to udělat nemůžu, tak mu to 10x po dobu několika týdnů jemně připomínám, pak když už to hoří, tak mu to připomenu důrazně, načež on se urazí, že ho "buzeruju" a vykašle se na to.
Stojí mi za to zůstávat s takovým chlapem? Máme dvě děti a on je zbožnuje a je jim skvělým otcem, jenže já nejsem šťastná. Je mi třicet a mám manžela, který se mnou nemluví, nedá mi ani pusu, a pokud zrovna nechce sex, tak je ke mně neustále otočený zády. Když přijde domů, hraje si s dětmi a když jdou spát, tak pustí televizi, nebo si zaleze k počítači.
Bojím se to nějak "rozseknout", říct nahlas, že s ním být nechci, protože mě nemlátí, nechlastá, dětem se věnuje, navenek je ideální otec rodiny, a já nevím, jestli je to, že nejsem šťastná, dostatečným důvodem k rozbití rodiny.