Přidat odpověď

On byl moje první láska, chodili jsme spolu v 18 asi dva roky. Moc si už nepamatuju, proč jsme se rozešli, já pak odjela do Anglie a zůstala tam 8 let. Teď jsem se vrátila, už s manželem a dvěma dětmi, do svého rodného města.
Bylo to jak ze špatné telenovely, šla jsem s mladším dítětem, blbli jsme na chodníku, a skoro jsem ho porazila. Když jsem se zvedla, zjistila kdo to je, tak jsme si koukali beze slova do očí asi minutu, já vím že to zní úplně psychopaticky, ale mně se rozbušilo srdce jako blázen, nevnímala jsem kde mám dítě, úplně se mi točila hlava. To napětí by se dalo krájet. Doprovodil nás ke školce a já se mu pak snažila vyhýbat, ale na malém městě se to nějak nedaří. Blázním jak puberťačka, z toho, jak se on na mně dívá, myslím, že je na tom podobně.
Není ještě ženatý, ale má přítelkyni. Já nejsem typ, co by mohl mít milence, nemám na to žaludek, zrovna tak si neumím představit, že bych odešla od manžela kvůli první lásce (a on není zrovna typ, co by chtěl dělat cizím dětem tatínka). Ale ta touha mě zabíjí. Nikdy jsem si neuměla něco takového ani představit, když jsme spolu tenkrát chodili, tak jsem byla zamilovaná, ale zdaleka ne takhle.
Poraďte mi, jak se z toho dostat?