Potkala jsem svojí "první" lásku v devatenácti. Záměrně to je v závorce, neboť to nebyl první chlap, se kterým jsem chodila a kterého jsem "milovala". Přesto to byla moje první láska. Nikdy jsem na něj nezapomněla a nezapomenu a dodnes vzpomínám a teskním.
Jak asi tušíte, nedopadlo to, ale já NIKDY nezapomenu. Potkat ho, tak se mi podlomí kolena. Asi jsou to iluze, že by mi bylo líp.
Často nostalgicky vzpomínám a myslím, že jsem ho nikdy milovat nepřestala a pořád ho hledala. A nenašla... Taky jsem mu slíbila, že kamkoliv půjde, najde mě vedle sebe a mám dojem, že jsem ten slib dodržela. I když je pravděpodobné, že on na mě již dávno nemyslí.