Přidat odpověď

Jsme s přítelem spolu 8 let, máme dvě děti. Už delší dobu cítím v našem vztahu velkou krizi.Citovou krizi. přítel je hodný, milující a moc ochotný chlap, v tomto směru problém není. Asi tak půl roku máme citově dost chudý vztah. Téměř spolu nespíme- on nechchce, pořád se na něco vymlouvá a já měla úlet s kolegou z práce.Prostě jsem se neovládla a tím, že přítel se mnou nechtěl spát tak jsem se s ním vyspala. Nic pro mě neznamenal, ani neznamená, zkrátka jen jedna noc, nic víc. Ale aspoň jsem si po té době připadala zase jako žena. Včera jsem to přehnala s pitím a všechno příteli vyčetla.Už jsem to v sobě neudržela. Bylo to v klidu, žádná hysterie, nic. Překvapilo mě, že on to cítí stejně, prý nevím, co se s ním děje, proč se mnou nechce spát, prostě, že nějak citově ke mně ochladl, ale stejně mě pořád miluje. Jinou nemá.tak jsme se včera dohodli, že se odstěhuje.myslela jsem si, že je to nejlepší řešení, ale nějak bez něj nedokážu být. Už i kvůli klukům.Ale nedokážu zároven být ani s ním, protože vím, že to vydrží jen chvíli a zase se to vrátí do stereotypu. Jsme oba dva úplně jiní. Já jsem akční, sportuji, ráda někam jezdím, poznávám nové lidi a místa, mám ráda legraci. On zo toho nemusí nic. Sport nesnáší, cestování také ne, nejraději doma uklízí( to si nedělám čurinu) a chce mít svůj klid. Prostě každý jiný těsto.
Mám ho opravdu moc ráda, chová se k nám strašně hezky, pomáhá a tak, ale já nevím, jestli to dostačuje. Stejně vím, že mně zase bude chybět nějaká srnada nebo iniciativa z jeho strany. jsem dominantnější než on, vše zařizuji já, on se jen občas "sveze".
Tak ted nevím. Prodlužovat ten vztah nebo ne? Dá se to ještě zachránit?
Mám pocit, že lepšího a hodnějšího chlapa bych nepotkala, strašně si ho vážím, ale na druhou stranu potřebuju jiný styl života než má on.
tak nevím