Přidat odpověď

také bych přidala svou zkušenost, ale bohužel mi to úplně bez manžela tak nějak nejde, protože on hodně pomáhá právě že zabaví druhé abych s tím jedním mohla být nebo plnit povinnosti, třeba. ale i bez pomoci manžela si vybavuji situace kdy to jde. ti dva chodí do školky takže pro malého mám dopoledne, odpoledne je na ně tak natěšený že si s nimi hraje a já narozdíl jen s dvěma nebo jedním dítětem mám najedou chvíli kdy mi nikdo nestojí za zády a dělám si co pořebuji. no a když je s malým zabavený jen jeden, druhý má volno pro maminku. jen to nejde nějak naplánovat. prostě jak se to semele, někdy víc někdy míň času. tvoříme a čteme knížky většínou dohromady. právě máme za sebou velikonoční přípravy a nijak to nikomu nevadí že patláme dohromady. ono jde o to představit si až trochu povyrostou. malej se teď tedy dostal do takového trochu žárlení (jak jdu s barčou cvičit hned na mě skočí a v tu chvíli mě potřebuje ze všeho nejvíc), ale je to také jen období které pomine. uznávám, že jak jsou mrňata a hodně po sobě je to asi náročnější na organizování, ale představ si až budou i nejmenšímu tři roky a to je úplně jiná. a když vidím kolik si navzájem dávají myslím, že to stojí za to. doufám, že se k sobě budou mít stále stejně jako dnes. píšu upřímně, že jsem opravdu šťastná za to, že se nám povedlo vypěstovat mezi nimi přáteský vztah. možná je to do jisté míry i jejich povahami, ale i my si dáváme záležet. samozřejmě se také zlobí.
já mám bohužel ze svého dětství tu druhou zkušenost. a proto si na tom asi tolik dávám záležet. jsem také ze tří dětí, prostřední, sestra dvou bratrů. nebudu to rozpitvávat ale asi tuším kde se dají dělat chyby a co mě samotnou mrzelo atd....no můžu jen doufat že toho pokazím co nejméně