Přidat odpověď

Já vím, tyhle racionální důvody si taky pořád opakuju... S mužem máme hezký a dobrý vztah a mám ho ráda. Za svou původní rodinu nemůže.
Mohla bych zde sáhodlouze popisovat, jak moc jsem se snažila, aby vztahy fungovaly, jak moc jsem ořvala, že to tak není.... Pokud se navážely, napadaly a urážely jen mě, zatínala jsem zuby a snažila se "fungovat", v momentě, kdy začaly sočit i na dceru, byl konec. Proběhla obrovská scéna, po níž jsem věděla, že dál to nedám.
Je složité to vysvětlovat - je to prostě o nastavení priorit v životě, které jsou naprosto odlišné. Např. pro ně je nejdůležitější uklizená domácnost, vždy má přednost před dítětem naleštěný skleník... Že jsem se dceři věnovala, hrála si s ní, povídala, že uměla v roce a půl plynule komunikovat - nemělo žádnou hodnotu, protože jsem při jejich návštěvě neměla umyté nádobí a malá měla roztahané hračky...
Teď jsem začala studovat VŠ - jsem z toho nadšná a daří se mi - zase problém (pro ně), neboť ženská má být doma (a nejlépe stále uklízet!!) a studium je pro chlapy!!! Naštěstí muž tyto názory nesdílí a plně mě podporuje!
Obě jsou silně kredenciózní typy, ale dovedou se škaredě posmívat mně i dceři kvůli figuře... Fakt mám pokračovat?