Přidat odpověď

U prvního syna jsem si mohla po porodu ještě vybrat - buď rooming nebo jenom nošení na kojení. Pod nátlakem "rozumných" rad z okolí, že si "to doma ještě užiju" a "buď ráda, že ho nebudeš mít u sebe, aspoň se vyspíš" jsem si - bohužel - vybrala vyriantu, že jsem ho u sebe neměla a nosili mi ho jenom na kojení. Tenkrát nebyly porodnice ještě tak přeplněné a po porodu se odcházelo domů až 7. den (i když nebyly komplikace). Dodnes lituju toho, že jsem si neřekla o ten rooming, protože opak byl pravdou - protože jsem ho u sebe neměla celý týden, tak jsem vůbec nevěděla, jak ho přebalit, vykoupat, utišit, pochovat....doma to byla katastrofa, nebýt manžela, tak bych skončila v blázinci. Po porodu jsem v porodnici nespala jednu jedinou noc - jednak teda z důvodu, že na těch postelích se fakt vůbec nedalo spát, jak byly hrozné a jednak že jsem vůbec neměla potřebu nějak odpočívat nebo spát. Takže rada "aspoň se vyspíš" mi byla úplně na houby....ale asi je to individuální. Lituju toho opravdu dodnes, protože si myslím, že celá řada chyb se u něho stala právě v tomhle raném období, navíc i doma, než jsem se "naučila", jak se o něho vůbec starat. Tenkrát to v porodnici bylo tak půl na půl - polovina mimin byla s maminkama a polovina bez nich, jak dopadli ti jiní, to nevím....

Druhého syna jsem si užila a vychutnala absolutně dokonale a jsem za to moc ráda. Nejenom že porod byl celkem rychlý a úplně bez komplikací, ale malého jsem měla u sebe tak, jak má být - čili nějakou dobu sice byl na novorozeneckém (pár hodin), ale potom jsem ho měla u sebe a bylo to bezvadné, "sžili" jsme se už v porodnici a doma to bylo o mnoho lepší. Je dost možné, že jsem už měla nějakou zkušenost, protože to bylo druhé dítě a ty "šoky" jsem si už "odžila" s tím prvním, ale jsem si dodnes jistá, že by bylo daleko lepší, kdybych měla takhle u sebe i toho prvního. Bohužel jsem navíc taková povaha, že si to neustále vyčítám, snad mě to po dalších x-letech konečně přejde.

Takže asi tak za mě.