Přidat odpověď

Byla jsem ráda, když jsme nic nedostávali od tchánovců. I to málo, co jsme dostali nám tchán vyčetl (a šlo o dárky vnoučatům). Ze začátku jsme neodmítala, nic jsme nepožadovali, ale přišlo nám to vhod, asi jako každé mladé rodině. Dostali jsme "od nich" i nějaké peníze, jenže jsme s manželem oba věděli, že to jsou peníze od jeho strýce, který byl bezdětný a když se manžel ženil, tak je dal jeho rodičům, že nám je mají dát, až se nám narodí první dítě, nebo až nám bude 30. Rok po naší svadbě zemřel. My jsme to věděli, řekl to i nám (brali jsme se v 18ti a byli telata mladá, proto to čekání). Z těch peněz jsme nakonec dostali cca 2/3.
Ale to je nepodstatné, podstatné je to, že nám byly vyčteny i tyto peníze, tedy to, že jsme si je klidně vzali a "rozfrcali za blbiny" - koupili jsme si byt a peníze vrazili do první splátky.

Dále nám bylo vyčteno, že si bereme od mých rodičů - jájsme od táty dostávala dost drahé osobní dárky v podobě ručně dělaných originálních šperků (on sám je navrhoval a podílel se na výrobě). Je zvláštní, že mí rodiče nám své dárky nikdy nepřipomínali a žádnou zvláštní vděčnost nečekali.

Takže já bych řekla, že když někdo chce vyčítat a dělat dusno, najde si důvod vždycky. Pokud mi někdo dává něco proto, že mě má rád a chce mi to dát a udělat mi radost, tak si to klidně vezmu (teda pokud mi někdo dával svoji poslední košili, tak ne).