Přidat odpověď

Tak asi je potřeba si z obou stran (rodiče i děti) uvědomit,že dar je dar a ne povinná dávka tudíž jí nelze očekávat se železnou pravidelností. Pokud je to darováno v dobré vůli a ne s tím-my jsme ti/vám dali je to asi příjemné. Pokud se to obrátí vůči obdarovanému ve smyslu požadování nějaké vděčnosti je to pak onen pověstný Danajský dar.
Jak už jsem psala nic jsme s manželem nedostali ani z jedné strany a já to beru,tak jak to je. Vím,že třeba moje kamarádky dostali z domova výbavu,peníze,zaplacenou svatbu atd,ale mě to v podstatě ani nevadí,že jsem nic nedostala. Vždycky jsem byla zvyklá,že,když něco chci musím si na to vydělat a našetřit,takže to považuji za normální.Stejně tak za normální považuji,že prostě dám mámě peníze,nebo jí nakoupím,když vím,že nemá a bylo to tak i v době,kdy jsem sama moc neměla. Prostě jsem ušetřila na nás a dala to jim.
Myslím,že na vzájemné pomoci v rodině není nic špatného a mělo by to být automatické z obou stran. Asi by se mi taky líbilo,kdyby děti měli prarodiče,kteří by je brali na dovolenou k moři a na hory,ale nemají je a tak se s tím musí oni i já smířit.
Trápit se tím,že někdo něco má a nebo nemá je přece nesmysl.
Pro mě je daleko větší pomoc,když mi máme pohlídá děti,abych si mohla odpočinout a nebo si mohla někam vyrazit s manželem. To je pro mě daleko vítanější pomoc,než,kdybych dostávala peníze.