Přidat odpověď

Ahoj, my teda nemáme diagnostikováno ADHD (byť jsem na něj měla před 2 lety dost podezžení, z psychologického vyšetření ale vyšlo jen mimořádné nadání.....no upřímně nevím, pořád jsem přesvědčená, že tam nějaká porucha je), ale to, co popisuješ, zažívám v bledě modrým...A mám taky pocit, že když ten "amok" syna popadne, neplatí na něj vůbec nic, je jak v transu.....Zkoušela jsem vše: pleskání přes pusu, ignoranci, domlouvání, křik, poslat do pokoje - nepomáhá vcelku nic, prostě ten záchvat musí odeznít.....No, vlastně 1 věc zafungovala - asi před měsícem jsem zkusila metiodu pevného objetí a poprvé ji vydrželůa až do konce. Bylo to teda psycho - syn do mě mlátil, štípal, řval, že mě nenávidí a ať ho pustím, já jsem mu pořád dokola v klidu říkala, že ho pustím, až se uklidní, že ho mám ráda a že mě mrzí, že on mě ne, že jsme si ho moc řáli a byli jsme hrozně šťastní, když se nám narodil a že jsme pak nechtěli, aby byl sám, tak jsme mu pořídili brášky apod.....Najednou se v jednu chvíli v něm všechno povolilo, začal mě objímat, přišel mi najednou jak pod nějakýma uklidňujícíma práškama, zapomněl na to, kvůli čemu se původně vztekal, šli jsme obejmout i tátu a bráchy, přišel mi najednou hrozně šťastněj. A je fakt, že od té chvíle mi ty záchvaty přijdou zvládnutelnější (i když ne u každého metodu pevného objetí praktikuju, nedá se to vždy - je to dost dlouhé a emocionálně náročné)...Pro mě je ve chvíli záchvatu hrozně důležité si uvědomit, že za to vlastně asi úplně nemůžu a že nesmím vypěnit (což je teda pro mě mnohdy hooodně těžké), ale zachovat chladnou hlavu! Utěšuju se tím, že se to s věkem spraví. je teda ale fakt, že kdo nezná, nepochopí, spousta lidí nechápala, že se třeba bojím být s klukama několik dní sama