Přidat odpověď

Ahoj, věřím, že je to pro tebe velmi vysilující, můj první synek je taky pěkný rarach, ale že by byl agresivní, tak bych to asi nenazvala. Ono dost podle mě záleží, z jakého důvodu nějaké dítě plácne, případně mu udělá něco "co se nedělá".

Žádný návod nejspíš neexistuje, podle mě to chce čas. Ve 3,5 už je sice docela velký, ale podle mě některé věci ještě nemůže nebo nechce pochopit. Pokud se nechce omluvit, tak asi opravdu zakázat něco, co má rád, případně vzít věc, se kterou si hraje, zkrátka najít nějaký adekvátní "trest". Jak píšeš, že se vzteká pokud dostane na zadek, mezi náma, kdo by se nevztekal ;) Mně by to taky naštvalo Spíš zkusit s ním promluvit, proč to udělal, co ho k tomu vedlo a jestli to nešlo řešit nějak jinak.

Plně tě chápu, ještě donedávna pro mě byla návštěva hřiště hrozně vysilující, sezení na lavičce nepřicházelo moc v úvahu, věčně jsem mu musela stát za zadkem a něco řešit. Teď má čtyři roky a kousek a už je to přecejen veselejší, chodí do školky, takže částečně zlepšení, že už není po dětech tak divej, na druhou stranu si nosí občas různé "móresy" ze školky, ze kterých jdu do mdlob...

Podle mě nejjednodušší je se s tím smířit, že prostě je takový, jaký je, není to zakřiknutý "Petříček", který řeší spory pláčem. A snad se nedotknu maminek těch hodných a submisivních dětí, ale pokud dojde na nějaké spory, neboj se říct: on je prostě takový. Tohle vážně není až tak o výchově, jako spíš o nátuře toho dítěte.