Přidat odpověď

Já si nemyslím, že nejhorší ze všeho je lež. Třeba něco ukrást mě přijde horší než potom o tom lhát, to už dosvědčuje, že si je hříšník vědomý svého špatného činu. Co se týká pětileté, myslím, že ještě skutečnost od fantazie nemusí úplně přesně rozlišit. Čtyřleťák mi třebá vykládá s vážnou tváří uplnou blbost, ale pak si uvědomím, že jsme o tom před ním s dospělými mluvili, ale on tomu porozuměl jinak a překroutil si to, nikoliv vědomě.

A když se zamyslím sama nad sebou, lhala jsem buď, že jsem se styděla za to, co jsem udělala nebo jsem byla otrávená z té reakce, co bude následovat - výčitky, kázání, moralizovaní, apod., taky jsem někdy raději zatloukala. Pro budoucnost mi přijde jako nejlepší prevence lhaní přiměřená reakce, aby se dítě nebálo říkat pravdu.